Namíbie - magická a tajemná africká kráska

Obtočí si vás kolem prstu, nedá se jí ubránit, má v sobě magickou, nezkrocenou sílu a zůstane vám navěky v srdci. Tak to alespoň vnímám já.

Namíbie - Etosha leopard

Na pár minut vás chci odlákat od každodenních radostí i starostí a chvilku se toulejme po jižní Africe.

Představit Namíbii v jednom článkuj je nemožné, pokusím se v několika pokračováních alespoň nahlédnout do tohoto úchvatného koutu naší planety. Nebudu vás unavovat zeměpisnými údaji, kdo chce, internet je jich plný, ráda bych se chtěla podělit o dojmy z mého putování touto  krajinou.

Namíbie nepatří k často navštěvovaným destinacím, svou nezkrotnou a bizarní přírodou je však fenoménem pro milovníky skutečné divočiny a pro nadšené fotografy a čumily, mezi které se počítám. Taky mám velké štěstí, že ji mohu poznávat se skutečným profíkem na jižní Afriku, je to rodilý Jihoafričan Jean-Pierre Botha.

Geologická rozmanitost je v Namíbii jedinečná, bizarní skalní a písečné útvary hrají nekonečné představení světel, barev a stínů, měnících se s denní dobou. Pro fotografa skutečný ráj! Vydejme se na cestu, pokusím se vám některé z nejzajímavějších míst přiblížit.

Vyrážíme z Jihoafrické republiky, takže se do Namíbie dostáváme z jihu a čeká nás Fish River Canyon, údajně druhý největší na světě, řeka tu vymodelovala kaňon dlouhý přes 160 km, široký až 27 km a hloubky tu dosahuje 550 m. Je pozdní odpoledne, ideální čas pro mou zrcadlovku, nenechávám ji zahálet a využívám měkkého odpoledního světla k focení.

Brzy ráno vyrážíme k další pozoruhodnosti, k hvězdicovitým dunám okolo jílovité prolákliny Sossusvlei. Jsem u vytržení, až 300 metrů vysoké červené duny. Na naší krásné planetě nenajdete vyšší. Magické místo. Musím nahoru, a tak s těžkým fotobatohem už si to funím na vrchol duny. Pocity jsou nepopsatelné, vychutnávám si kouzlo tohoto okamžiku, když slunce pomalu sklouzává k obzoru a barví duny ještě víc do ruda. "A teď poběž dolů!" volá na mě JP a už "ujíždí" ze svahu. Báječné! Jeden krok v prudkém svahu a písek vás sveze o pár metrů níž, dole jsem za pár sekund.

Je pozoruhodné, že na první pohled v nehostinné krajině, s pár keři a zkroucenými trnovníky nás (a my je) pozorují statní přímorožci, antilopy skákavé, pštrosi a drzí šakali. Přívlastek drzí je tu právem, jen jsme se utábořili, rozdělali ohniště a vytáhli maso k večeři, jakoby jsme je svolávali! Večeři jsem ubránila, ale jedna z mých měkoučkých kožených sandál byla pro jednoho šakala natolik neodolatelná, že ani po honičce s klackem za bouřlivého povzbuzování přítomných: " Přidej, chyť ho, zloděje!",  jsem svého nedosáhla. Nu což, zbytek výpravy trávím v praktických sandálech z pneumatiky.

Další den přijíždíme do malebného města Swakopmund na pobřeží Atlantiku, užijeme si lehce civilizace v podobě výborného oběda a čepovaného piva v místní hospůdce a jedeme k velké kolonii, čítající okolo 100 000 dovádivých lachtanů. Navečer už nás čeká skalnatá přírodní scenérie Spitzkope a opět je tu neopakovatelná hra světel, barev a stínů. Podmanivou atmosféru a zvláští skalnaté útvary vytvořené erozí si užívám i při světle vycházejícího slunce.

Abychom se dostali i do odlehlých míst, jistí to Toyota 4x4, využíváme období sucha a tak se písečnými koryty občasných  řek dostáváme jakoby do jiného století. Purros  je jednou z nezkrocených divokých oblastí, kam se běžný turista nedostane. V okolí řeky Horaisib pozorujeme směčky lvů, stádečka antilop, žiraf, přímorožců, pštrosů, šmejdí tu šakali a kolem řeky potkáváme pouštní slony.

Noc v těchto končinách je ještě magičtější, v tak odlehlé krajině nejsou žádná rušivá světla, obloha je jasná a hvězdy vám připadají blíž, cítila jsem se součástí zářivého vesmíru plného hvězd. Na jiném místě jsem tento fantastický pocit sounáležitosti nezažila. A kolik jich padalo! Těch přání!

Druhý den, s moukou, cukrem a šňupacím tabákem jdeme navštívit vesničku Himbů. S dárky a pokorou žádáme asi pětizubého náčelníka, aby nám ukázal vesnici a dovolil nám udělat pár záběrů. Jasné, funguje to, po vzájemném rituálu představování nás provází k chatrčím, před nimiž polonahé Himbky pečují o batolata a vyrábějí ozdoby.

Jedna z náčelníkových manželek zrovna připravuje červenou hlinku, kterou se Himbky natírají, a tak mi dovolí jít k ní do chýše a přihlížet. Mast je chrání před sluncem i hmyzem, je to směs tuku, speciální červené hlínky a bylin. Navečer chápu, že jsem kromě náčelníka neviděla jiné muže, přivádějí svá stádečka hubeného dobytka do ohrazené vesnice. Jsem v jiném světě, lidé jsou přátelští a otevření, všechno dostává jiné dimenze, čas, prostor...  (Himbové jsou na samostatnou kapitolu, ještě se k nim někdy vrátím)

Územím Himbů se pak cestou necestou dostáváme k vodopádům Epupa a mě se opět nedostává slov. Řeka Kunene vytvořila v těchto místech nádherné scenérie. Kromě hlavního proudu tu z vysokého břehu padá do rokliny nesčetně menších vodopádů, všude kolem stovky let staré baobaby, které, jakoby provokativně rostly kořeny nahoru. Procházím se kolem řeky plné krokodýlů, kde si himbští kluci klidně chytají ryby a pasou svá stádečka. No nevyměnili byste to občas?

Nemohu z vyprávění vynechat Etoshu - nejrozlehlejší pakr Namíbie. Opravdová perla mezi národními parky Afriky. Obzvlášť teď, v období sucha je pozorování divoké zvěře skutečným požitkem. Okolo napajedel se střídají všichni zástupci bohaté africké fauny. Dokonce i kempy jsou v blízkosti napajedel a tak můžete i večer pozorovat, jak se tu střídají nosorožci, kteří taktně vycouvají před rozdováděným stádem slonic s mláďaty, po nich se přijdou napít kudu, zebry, antilopy. Jeden příjemný večer jsem vydržela až do půlnoci, odměnou mi byla podívaná na leoparda a na rozloučenou se té noci přihnala i smečka "uchechtaných" hyen. "Bando, v červenci nashledanou", šeptám směrem k napajedlu a už se těším na příští dobrodružství.

Ale slíbila jsem jen pár minut, tak krásné bytí a co nejdřív budu pokračovat ve vyprávění o našich afrických výpravách.       http://www.dovolena-jizni-afrika.cz